Vážky...
Cesta
Je mnoho cest jen jedna vede k cíli. Vyber si cestu a kráčej směle vpřed neotáčej hlavu zpět.
Dnes se spolu vydáme cestou, necestou do hlubin a za duhou.
Byla jedna malá vážka, kroužila nad rybníkem, vnímala vítr a jeho proudy, jak jí pomáhají létat a vzpomínala na dobu kdy nebyla vážkou. Pamatovala si na to, že byla velkou zlatou dračicí, která vroucně milovala svou jeskyni a hlídala poklady v podzemí, byla v jednotě se Zemí, a chodili za ní trpaslíci pro moudré rady, jak mohou najít žíly pulzující pod zemí a nacházet bohatství země i duše.
Zlatá dračice znala mnoho tajemství, uměla předávat příběhy drahokamů, které zpívali písně o cestách do jiných světů o rozlehlých pláních plných léčivé síly drahokamů.
Trpaslíci začali dračici přinášet čím dál více pokladů z jejich cest a jeskyně se začala plnit zlatem, stříbrem a drahými kameny.
Rytmus zpěvu se začal měnit a dračice začala být pohlcována krásou a leskem bohatství, které jí bylo přinášeno, začala od trpaslíků vyžadovat více a více bohatství a přestala již vyprávět příběhy, vysílala trpaslíky na stále nebezpečnější místa, aby pro sebe získala ty z drahokamů, které nikdo další nemohl získat, a tak hromadila a hromadila bohatství, čím víc získávala tím víc ztrácela ze své původní přirozenosti.
Hodně trpaslíků na cestách pro Dračici přišlo o vše a vraceli se v různých stavech strachu a zoufalství. Jednoho dne se trpaslíci rozhodli cesty za dračicí ukončit a rozhodli se ji přestat navštěvovat. Jen mladý Zorfir, nejodvážnější a nejveselejší z nich chodil stále k jeskyni těšit se pokladem a dělat společnost dračici. Jenže Dračice již nepotřebovala společnost nikoho kromě pokladu, nevnímala Zofira a jeho přátelství, na nic než na své bohatství již nemyslela, a tak jí trvalo dlouho než si uvědomila, že zůstala úplně sama. Jednoho dne se rozhodla vykouknout z jeskyně ven a uviděla zkamenělou postavu Zolfira, který stál u jeskyně a hlídal poklad i dračici.
Když si dračice uvědomila, že vyměnila poklad za přátelství, žalem se proměnila v malou Vážku a řekla si, že dokud se znovu nenaučí vnímat přátelství a společenství nepromění se do své přirozené dračí podoby.
Jednoho dne, po přeměně dračice ve vážku, se hrstka statečných trpaslíků rozhodla znovu podívat do jeskyně, o které jim vyprávěli generace trpaslíků z dávných dob.
Báli se, že je dračice do jeskyně nepustí, protože v příbězích bylo řečeno, že za časů dávných dračice podlehla klamu a trpaslíky nutila pod pohrůžkou okamžité smrti vydávat se na cesty a přinášet ty nejnedostupnější kameny moci.
Příběhy také mluvili o dračici jako stvořitelce cest vedoucích k bohatství nedozírné hodnoty, která mohla každého zavést k vnitřnímu bohatství ukrývajícímu se v hlubinách duše (bez dračice cesty vedoucí k bohatství byli obtížnější a častěji se stávalo, že trpaslíci se na cestách ztratili, nebo se již nevrátili.) Trpaslíci se tedy, znovu vydali do jeskyně obnovit společenství s Dračicí.
Trpaslíci našli jeskyni, ale dračice již byla pryč a tak se rozhodli vymyslet způsob jak přivést dračici zpět. Vydali se na palouk, kde tančí víly v podvečer. Vílám dali květiny a největší smaragd, který v jeskyni našli a poprosili je o pomoc při hledání dračice. Víly souhlasili a spojili své síly s trpaslíky a od těch dob:
Vždy když prší a slunce svítí, určují víly směr duhy. Vždy pět trpaslíků se vydává na konec duhy a nesoucí kotlík pokladů z jeskyně a zpívajíc píseň pro dračici.
Píseň se nese po větru a volá dračici zpět, aby se vrátila ke svému původu a přirozenosti, aby znovu vedla ty co hledají a ukazovala cestu.
Je jen otázka času, kdy se píseň rozezní v uších té správné Vážky…
Děkuji za pozornost,
Těším se na společné setkávání na akcích v Dzomse. L