Proč chceme vlastnit nepotřebné věci?
Proč chceme vlastnit nepotřebné věci, nemovitosti, lidi? Víte to? Já na to začínám přicházet. A nebo ne?
Nevím, zda přát dobrý den. Je půlnoc, před chvílí odešla kamarádka a já se pouštím do psaní. A tak vlastně proč ne „dobrou noc“ a dobré všechny následné dny i noci.
Přemýšlím co napsat. A je to tu. Ráda bych se s Vámi podělila o dění mých posledních dní. Tedy ne snad mých posledních dní, ale o události minulého týdne.
Před čtyřmi roky jsem se rozvedla po třiceti letech rodinného života. Matka tří velkých dětí, nejmladšímu je dnes 20 let. Po roce samostatného života jsem se rozhodla protřídit šatník, spočítat své boty. Bylo jich moc! 50 párů bot, některé jsem nikdy neměla na sobě. Od té doby dávám každý rok boty, které jsem ten rok neměla na sobě pryč. Teď mám 20 párů a nosím tak 7 včetně bot do hor. Už se to blíží, bude se zase redukovat. Občas mě chytí rapl a pak to lítá, vyhazuji, daruji, třídím, rozdávám….
No a teď mě chytl opět amok. Proč máme sklep plný věcí, které nepoužíváme, skříně plné oblečení, které nenosíme, 6 kufrů. A při tom, když jedu na 4 dny do Londýna nebo Říma, vezmu si batůžko-kabelku, do ní kartáček, dvě košile a frčím.
Každý rok tedy čistím. Teď jsme ale došli do fáze, že se v rodině s dětmi neshodneme. Chci, aby i oni dali pryč nepoužívané věci. Ohromně tlačím, abychom nepoužívané věci dali někomu, komu udělají radost a budou sloužit. Synové ale chtějí tyhle pro mě mrtvé předměty nechat. Staré hračky, krabice od hraček, vybavení na kroužky, které už nedělají. Zítra máme brigádu na čistku ve sklepě. Celý týden se hádáme, atmosféra jak před výbuchem. A dnes mi to konečně došlo a došla jsem k vnitřnímu smíru.
Oni si neprošli tím procesem. Vlastnictví znamená naše jistoty, historii, opěrné body. Já už je tolik nepotřebuji. Nabývám jistotu sama v sobě. Jistotu, že věci se dějí správně, že se o svůj život postarám, že jsem na svět přivedla tři nádherné a úžasné lidi s velkým srdcem, které se fakt povedly. Nepotřebuji už vlastnit, jen jít po boku s někým, mít kam složit hlavu a mít co jíst, užívat si život.
Je ale tenhle proces ještě čeká. Zatím ještě potřebují materiální jistoty, tyhle střípky svého dětství. Ale jak budou zrát, bude se jim i tohle měnit. A přijdou na to. Že oni jsou pro svůj vlastní život ten nejdůležitější článek a zdroj jistot. Že pokud budou dělat, co je baví, pokud v životě budou mít přátelé a milující lidi, o moc víc nepotřebují. Prostě se i oni o svůj život postarají, a pak půjdou a o tyhle své střípky dětství se podělí. Ale tenhle proces nejde bezohledně urychlit.
A tak zítra vyklidíme rozbité a nepotřebné, jak to budou cítit. Uložíme s láskou zpět do regálů krabice s Legem, pistole, pájky, pilky a autíčka. A radost budou dělat za čas. Třeba jiným dětem a nebo dětem mých dětí. Ale to už je na nich. A já budu klidná, podporující a s důvěrou v jejich proces zrání. A v rámci jarní očisty si uklidím před vlastním prahem 😊.
Jo, a jestli jste v té kategorii lidí vším zásobeni na doživotí, chtěli byste se inspirovat a velké čistky jsou na Vás moc „hrc“, tak si jen dejte třeba „adventní kalendář“ naruby. Každý den pryč jednu věc!
Děkuji, že s Vámi mohu sdílet své aha momenty. Krásné jarní dny.
Pavla