Objev v sobě blázna!
Trocha toho jarního odlehčení aneb jaké je to viset na plotě s doktorkou filosofie aneb objev blázna v každém z nás 😊
Slíbila jsem příběhy ze života obyčejných i neobyčejných lidí. A tu jeden je. O tom, že každý je tak trochu praštěný a i ten nejvzdělanější člověk je jen člověk.
Byla jsem malá holka, která vyrostla v rodině, jak by řekl sociolog, s téměř nulovým sociálním kapitálem. Ale zase jsem se v rodině naučila zpívat a držet první hlas, radovat se ze života, naučila jsem se jak přežít v přírodě, jak rozdělat oheň, že pavouci v kadibudce ti neublíží a vlasy umyté v rybníce mohou taky vonět.
No ale pak mě život, nebo já sama, postavil do role manželky, která měla reprezentovat. Byla jsem pod tlakem okolností dostrkána ke studiu. Já, která přece vůbec mezi tyhle lidi na akademické půdě nepatřím, které obdivuji. Jsou tak vzdělaní, inteligentní a já k nim mohu jen vzhlížet. Uf. Byla to výzva.
A pak jsem potkala svou přednášející doktorku filosofie Mirku. Jelikož jsme shledaly, že máme podobný humor a turistickou vášeň, po čase jsme si potykaly a vyrazily společně vlakem na Karlštejn, cesta zpět do Prahy byla v plánu pěšky.
Mirka zavelela: „Jdeme mimo turistické trasy, trasy jsou nuda.“ Profesorům se neodporuje a navíc Mirka měla být za pár týdnů můj přísedící u státnic. No tak se jde na pankáče cestou necestou. Podivný krpál, kameny drolící se pod nohama, bláto, rozpadlá cesta, rozpadlé schody a my stoupáme. Na konci schodů uprostřed ničeho osamocená zamčená branka - uprostřed hustého křoví.
Já: „Nevrátíme se?“ Profesorka zavelena s pohledem upnutým na navigaci v mobilu. „Ne. Tady se proklestíme tím křovím a jsme na cestě.“ Takže se klestíme. Rukama nohama. Prorážím cestu, bo jsem asi o půl metru větší. Ha! Jsme venku! Mirka měla pravdu. Cesta tam opravdu byla, ale kolem plot. Hmmm. Jsme před plotem nebo za plotem? Obdivovaly jsme krásnou sochu před námi. Ha! Pes! Mirka v klidu pronesla: „Ten je na terase, k nám nemůže.“ Evidentně jsme byly na cizím pozemku. Pes byl pitbul. A pak rychlá slovní výměna.
„Ty vole Mirko na plot!“ (Bariéry z mé strany definitivně mizí.) Přichází klidná odpověď mého vyučujícího. „Haha. Mám 155 centimetrů. A těžkej zadek. A na plot nevylezu. A ten pes je fakt v pohodě, je na terase.“
Prima. Ale terasa neměla zábradlí. Pes se dává do pohybu. Běží!! Do 5 vteřin visíme na plotě. Mirka to nestihla, visí ji noha dolu a na noze jí visí pitbul. Zahryzl se do boty, já za díru na triku pověšená na ostnatým drátu. Táhnu Mirku a chvíli i psa nahoru. Vítězství!!! Mám Mirku bez boty a bez psa. Přeskakujeme plot na druhou stranu. Přichází majitel a řve: „Vy káči pitomý!!“ Majitel evidentně nechápal, že se jedná o doktorku filosofie a navíc doktorku integrální andragogiky, která pomáhá lidem s orientací v kritických uzlech jejich života. Hulvát!!
Ironie osudu. Náš trip skončil v Mokropsích, spočítaly jsme ztráty, krvavé šrámy a jely domu jako zpráskaní psi vlakem.
Poučení z příběhu?
1. Když na Vás běží pitbul, jste schopni maximálních sportovních výkonů.
2. Když vlezeš na cizí pozemek s pitbulem, tvůj titul a penzum znalostí se nepočítají.
3. Někdy je výhodnější mít sílu a mrštnost, než vzdělání aneb ty máš svaly, já mám čáry.
Moje obavy ze vzdělaných lidí mě díky sblížení s Mirkou a dalšími inspirativními moudrými lidmi opustily a dneska už se nebojím. Hrdě se dívám do očí všem a v každých očích najdu lidskou bytost. A někdy to jde hůř, tak si představím dotyčného, jak se mnou visí na plotě. Příští týden jdu k Mirce na křest její knihy. A tahle vzpomínka je tak trochu poděkováním za její přijetí mě, holky z lesa, za kámošku.
A jestli si nepřipadáte tak dobří jako ostatní, věřte, že každý jsme v něčem unikátní, dobrý a naopak každý člověk Vás v něčem předčí a může inspirovat. A jestli to nevíte, v čem jste dobří, co je Váš dar, zeptejte se Vašich přátel. Oni určitě vědí, proč kráčí životem s Vámi po boku.
No a jestli jste dočetli až sem a příběh Vám něco dal, mám velkou radost. Krásné jarní dny!
Díky, Pavla T.