O VTAHU NÁS K TĚLU A K PLANETĚ
Přecházíme do nového věku a jedním z hlavních směrů, které se v tomto věku budeme učit a již učíme, je obnovení vztahu mezi námi a planetou skrz naše dočasné hmotné tělo, které nám bylo od planety zapůjčeno.
Často bloudíme životem a hledáme svůj smysl zde, pátráme po našem vnitřním naplnění a slepě se motáme v kruhu. Navíc vždy ten, kdo tomu dole vládne, dělá vše proto, aby nás udržoval ve strachu a stresu, protože v takových energiích zapomínáme na víru, inspiraci, chuť do života, podporujeme své temné stránky, jsme alibističtí a tvrdíme, že to nejde kvůli tomu, že….
Ten fígl je v tom, že tvrdit, že něco nelze jde pohodlně v každé době. Teď to nejde, protože rodina, finance, no, ten covid, ty komunisti, ta druhá světová válka, ta inkvizice, no nejde, no, dyť ještě nevynalezli (oni – stále jen někdo druhý) kolo… Jenže v každé vteřině v jakémkoliv životě si můžeme uvědomit, že to lze 😊 Rozhodnout se proto znamená přijmout za to odpovědnost, a to ne každému voní, protože tím pádem definitivně opouští svojí komfortní zónu, ve které přece tak pohodlně a příjemně chcípal zaživa po mnoho životů s pocitem ukřivděného hrdiny.
Náš růst a naše cesta vede přes mnoho kratších intervalů – inkarnací – na hmotné planetě. Každá hmotná planeta má svoji materii, ze které čerpá a zahušťuje energie právě do podoby hrubohmotného světa. Právě od ní máme půjčenou materii na tělo naše, které nám dopomohli vyrobit předci, kteří to s pocity zásluh často značně přehánějí :D
Vše, co tu zažíváme se zapisuje do informačních polí dané planety pro naše další návštěvy zde i pro všechny ostatní, co jsem chodí skrz inkarnační procesy dozrát do lidské bytosti.
A teď přichází ten okamžik, kdy si uvědomujeme, že bez ohledu na to, co se děje, kdo vládne a co vymýšlí za nesmysly, Slunce stále svítí, planeta tu je a žije a my, díky půjčenému tělu jsme zde též. Náhle si uvědomujeme, že takové to čekání, až někdo něco rozhodne a bude líp, dělají všichni ti, kdož chtějí jen umírat ve svých komfortních zónách s pocitem jistot, že se mohli zase výborně přejíst a ještě na tom ušetřili… Náhle nám dochází, co je tohle za přístup a jaké to má následky…
V obyčejnosti je síla. Náhle si nacházíme čas a chodíme pravidelně znovu do přírody a parků. Ne proto, abychom si tam vyprávěli nesmysly o tom, jak se máme, jak žijeme, co haranti a práce a vraceli se s falešným pocitem naplnění, Chodíme si do přírody obnovovat náš vztah k ní a tím pádem k sobě, k odkazu předků, k bránám souzvuku s Vesmírem. Náhle cítíme, že se prohlubují naše smysly, začínáme vnímat a aktivovat informace v naší DNA a RNA a skutečně tvoříme, co máme. To vše jen a jen díky tomu, že nám přestalo být něco lhostejné a přestali jsme upřednostňovat naše chtíče a umíněnosti oproti naší přirozenosti, Začínáme se znovu a vědomě ( o to jde především) spojovat s jednotou, ze které jsme nikdy neodešli, ale neustále žijeme s pocitem opuštění, dokud to nezačneme měnit.
Žijeme v 21. století, máme zde technologie, díky kterým máme více času pro sebe a náš vývoj. To, jak ten čas strávíme je na nás, Návrat k přírodě v novém věku není o tom vše odhodit, plácnout si na ohanbí lopuchovej list a dělat, jak jsme super bio a natůro duchovno a kdoví, co za názvy a osvědčené metody jsme schopni hlavou vymyslet…. Hlava není srdce. Máme vytvořit vědomí vztah s planetou, kterou obýváme a ten se teorií nevytvoří….
Tak směle do toho.
Krásné dny, Honza a Dzomsa team