O vnitřním ohni a naší divokosti
V tomto článku se hlouběji podíváme na principy naší divoké, nespoutané energie, kterou v sobě mnohdy potlačujeme a následně se divíme, proč se nám v životě v něčem dlouhodobě nedaří.
Divokost, jako princip k zušlechtění, ne potlačení
Divokost si můžeme představit jako nekonečný zdroj praenergie, síly praživlů. Naše první čakra je zdrojem a jádrem praživlu ohně. Je to nevyčerpatelná energie, která neslouží pouze k sexuálním technikám a reprodukci. Je zdrojem prasíly, kterou se učíme vědomě vnímat a kultivovat její frekvence. Představte si, že oheň z první čakry tzv. topí pod kotlem čakry druhé.
Tu si opravdu můžeme představit jako neviditelnou nádobu (spodní část trojohřívače), ve které si schraňujeme živlové baterky na naše emocionální projevy a veškeré fyzické aktivity ve hmotě. Ve spodní části trojohřívače se nám schraňuje energie sexuální a zčásti živočišná. Ta samá energie (stoupá po páteři až do temene hlavy a přes čelo, nos, krk, hruď a břicho klesá zpátky do zdroje první čakry a takto cirkuluje) se v oblastí hrudníku (prostřední část trojohřívače) kultivuje v energii bezpodmínečné lásky a v oblasti čela (horní část trojohřívače) se transformuje na frekvence soucitu a moudrosti. Transformace této energie jsou přímo úměrné naší disciplíně, našemu životnímu stylu a jednání ve hmotě.
Když se řekne divokost, vzpomeneme si na naší pubertu a postpubertální léta, kdy jsme řádili jak černá ruka, mysleli si, že víme všechno nejlíp a užívali si života plnými doušky. Je to naprosto přirozené a v pořádku, jen si tam, většinou stvoříme nebezpečnou asociačku : „Divokost znamená, že se chovám jak zvíře utržené ze řetězu, tohle v sobě musím utlumit, svázat, spoutat, potlačit.“ Tím si v podstatě vytvoříme velký problém, díky kterému v sobě vše dusíme, začínáme být vyčerpaní, vyschlí, začínáme jednat jako slušně vychovaný kus masa, který oddaně pracuje, rozmnoží se, život mu zešedne a už se těší, až ho v krematoriu upraví do instantní podoby a bude zase bydlet s babičkou a dědečkem.
Takto dopadne spousta z nás a ještě s pocitem, že jednají správně. Stop! Změna!
Pokoř sám sebe, aneb cesta začíná
Každé upřímné učení, zaobírající se evolučním vývojem lidské bytosti, nás přivádí k poznání, že veškerá životní pouť je v podstatě cestou ze strachu do lásky. Při práci s našimi praenergiemi je to zcela přesné. Přestaňme se bát sami sebe, to je základ, který se postupně, rok za rokem učíme a díky tomu si začínáme uvědomovat skutečnost. Energii divokosti potřebujeme nechat ve svém těle proudit. Ten strach máme z toho, že když jí otevřeme, začneme se opět chovat živočišně a pudově. Na jednu stranu ano, v takovém frekvenčním rozpoložení a takto nabitou jsme ji v sobě uzamkli v druhé čakře ve chvíli, kdy jsme se, podle našich představ vyklidnili.
Ona se občas probudí a my se v každodenním životě utrhneme ze řetězu, dáme nějakou šílenou jízdu, a pak vzpomínáme, jak to kdysi bývalo fajn. To není nic jiného, než sebelítost. Všichni jsme kováři, kteří jsou schopní každodenní disciplinovanou prací se sebou a cvičeními, si svojí praživlovou energii kultivovat. Nejdříve se potřebujeme podívat sami sobě do čí a upřímně si říct, proč jsme tuto energii v sobě zamkli. Každý začne tím, že bude mumlat :“No přišla práce, děti…“. To je jen pouhopouhý povrch, kdo chce se sebou opravdu něco tvořit, jde hlouběji a zanechá tyto alibistické povrchnosti odplout. Komu to pomůže, vizualizuje si cvičení, ve kterém bere do ruky svojí vlastní lebku a zhluboka a dlouze se zahledí do jejích očních důlků. Mohou být prázdné, vypovídající o pomíjivosti života, marnosti a stereotypu. Po čase v nich ale každý nalezne jiskru. Toto cvičení se může dělat opakovaně a není vůbec na škodu, občas si popovídat s tím, co nejme, ale myslíme si, že jsme…
Divoká jízda začíná, království se otevírá
Ve chvíli, kdy se opravdu rozhodneme se odpoutat, se veškeré živly rozjedou na plný plyn. A v ten moment, začíná být každodenně na nás, na vědomí, jak se budeme rozhodovat, jak se zachováme, jak přijmeme odpovědnost za sebe.
Už každodenně, už navždy. Ze začátku budeme mít pokušení propadnout té živočišnosti, ale to je právě ta zkouška. Nejde obejít, nejde podplatit, žádná faleš zde nepomůže. Zato koncentrace, vůle, disciplína, trpělivoat se stávají našimi nejbližšími průvodci. A my náhle zjišťujeme, že nás bavilo lézt po skalách a zamkli jsme to v sobě. Tak dost a jdeme na to. Uvědomujeme si, že rok za rokem meleme do nekonečna, jak s něčím začneme, nebo skončíme, ale není na o čas. Toto obelhávání sám sebe a okolí také končí díky přijímání divokosti. Náhle zjišťujeme, že nás baví tvořit.
Řemeslně, slovem, jakkoliv a pouštíme se do toho, krok za krokem, rok za rokem. A během celého toho procesu vnímáme, kolik je na vše baterek, že se naše divoká energie skutečně kultivuje, ale my už jí nesvazujeme, neutlačujeme. Začínáme opět žít. Na vše je dost baterek, regenerace jede, oprošťujeme se od obav pustit se do našich největších strachů a s nadhledem je transformujeme do jiných energií.
Proč je tu náhle ten stesk?
Po nějakém čase začne náš život naplňovat stesk, kterému se můžeme ze začátku divit. Není to sebelítost, jen takové niterné pnutí, které narůstá společně s tím, jak upřímně žijeme. Proč ale, vždyť jedeme naplno, jsme disciplinovaní, co je to zač? Je to součást soucitu, kdy se nám začne stýskat po spojení s vlastní duší (ten výraz vlastní je jen pro představu a není úplně korektní, neb nic nevlastníme), která nás spojuje s celým univerzem. A v nás začíná narůstat touha po tomto spojení, po nejposvátnějším snoubení, které můžeme na evoluční cestě lidské bytosti obnovit.
Ze začátku začínáme plakat pro duši a následně, den za dnem, začínáme žít pro duši. Máme úctu ke všemu hmotnému i k některým principům soužití a žití v lidské společnosti, ale už nás nenaplňují tolik, jako dříve. A my překonáváme další strach z opuštění a vydáváme se na další kapitolu naší cesty skrz životy a smrti za dalším spojením a snoubením. Tak šťastnou cestu, každý se jednou vrátí domů. A to je jen začátek…
Díky, Honza R.