Život jako naše cesta...
U každého z nás nastane v nějakém životě okamžik, kdy si začne uvědomovat iluzi kolem sebe. Takové vnímání je naší první zkouškou toho, co jsme zač, co jsme ve skutečnosti uvnitř v sobě. Vidíme všude okolo sebe, že vše je jaksi napůl, není to celistvé, je to povrchní. Vždy jsme na rozcestí a vždy se rozhodujeme, kam udělat další krok. Můžeme být z té iluze smutní, začít chřadnout, začít utíkat z tohoto světa, litovat se, hrát si na ty hodné a dělat vše pro svou zkázu.
Můžeme se opřít o důvěru v Jsoucno a začít si po krůčcích důvěřovat a můžeme započít hledat Pravdu. Volba je vždy na nás.
O hledání cesty
Sám ještě nikdo nic nedokázal, provází nás věta v srdci. A tak jdeme a zkoušíme, jdeme a zkoušíme, hledáme. Za pochodu děláme chyby, učíme se z nich a transformujeme svojí povahu. Tohle je velký chyták, který na nás tlačí systém, ve kterém žijeme. Hlásá buď bezchybný, buď vždy perfektní, vždy vše stíhej, musíš. A systém je spokojený, neb ví, že pokud takovému chování podlehneme, má nás v hrsti a my se nikam evolučně nehýbem.
A tak kráčíme s tímto uvědoměním a hledáme. Hledáme informace, hledáme, kdo a kde nás co přiučí a naučí. Nejdříve hledáme odpovědi na své otázky. Nejde hned přestat se ptát, potřebujeme do takového stavu dozrát. Vše má svůj čas. Po nějaké době, u každého jinak dlouhé, si začneme uvědomovat rozdíl mezi osobností a individualitou. Osobnost je něco, co si vytváříme, mnohdy jsme na tom závislí, máme mnohé pocity, jak je to skvělé a v hloubi duše víme, že je to iluzorní, pomíjivé, jenže máme strach ….
Celá naše cesta je o výpravě ze strachu do lásky. Vnímání individuality je něco zcela jiného, co se nedá moc popsat slovy, dokud se to nezačne vědomě zažívat. Můžou o tom být napsány mraky informací, ale to většinou slouží jen zvědavé mysli k vytváření hranic, hodnocení a názorů, které nás ve výsledku omezují. Uvědomovat si, že si mohu uvědomovat jsou první krůčky, které nás vedou do přirozenosti řádu. Řád je jen jeden, vedou k němu jedna a miliony cest. Podle toho, pro jakou cestu jsme se rozhodli, vyhledáváme i různé workshopy, akce, školení a kurzy. Je to samozřejmě přirozené, co si tedy můžeme o tomto zapsat do srdce ?
Kopej jednu studnu pořádně
Mnohdy se nám stává, že nás nadchne to, co jsme při prvních krocích objevili a jsme jak dítě v cukrárně. A teď chci zkusit tohle a teď tohle a ještě tamto a tohle ještě jednou a co bych tak měl ještě … A uděláme si v životě pořádný buřtguláš. Na začátku samozřejmě chodíme a zkoušíme a v podstatě vše se odvíjí od toho, jak dokážeme být k sobě upřímní. Pokud jsme, odhalujeme v sobě propůjčené vlastnosti a schopnosti, které můžeme zušlechťovat. Někdo se vydá cestou magie, hermetiky, mystiky, někdo začne sebepoznání skrze jógu, tai-chi, tchi-kung, bojová umění, runovou mystiku, křesťanskou mystiku, zen a mnohé a mnohé jiné. Jak jsme psali výše, je jedna a milion cest k poznání.
Každá z těch cest je kompatibilní s řádem Vesmíru. Každá obsahuje zrnka pravdy i domněnky, které o ní vytvořili lidé. To obejít nelze. Ve skutečnosti nám ty stíny iluzí pomáhají k uvědomění si skutečnosti. Každá cesta, každý „styl“ má své aktivity a cvičení, díky kterým v sobě probouzíme transformace a evoluční kroky. Na každé cestě mají tyto evoluční kroky jiná „pořadí“. Nejde předbíhat, je zbytečné něco urychlovat, dokud nejsme zralí. A tady právě nastává problém v situaci, kdy neděláme jednu věc pořádně a dlouhodobě. Jak mnohdy běháme a zkoušíme půl roku tohle, půl roku tamto, pak jé a juchů dva roky tohoto a zase půl roku tohohle, neustále si vše zavíráme, strháváme, stojíc téměř neustále na prvním schodu.
Proto je moudré kráčet cestou a stylem, který jí blízký a důvěrný našemu srdci. Chvilku trvá, než to najdeme, ale pak … Je přirozené, že si na takové cestě zajdeme občas na nějaký kurz, či workshop, který jí odlišný, od naší cesty. Ale uvědomujeme si, že se jdeme podívat na cestu jinýma očima. Takové jednání nám pomáhá vidět cestu naší z jiného pohledu a uvědomovat si určité střípky, které nás opět zcelují a posouvají a my svojí cestu nezahazujeme, kráčíme dál. V určité fázi cesty věci s poděkováním odevzdáváme, ale to nemá nic společného se záchvatem, ve kterém zahodíme naše cvičení a techniky pro jiné, hlavně k tomu nakoupíme vše potřebné a jééé a juchůů do něčeho, co se nám za pár měsíců a let ukáže jako slepá ulička.
Vše je jako nádech a výdech, tak vydrž a kopej
Na své cestě jsem se naučil, že bez disciplíny to zkrátka nejde. Kdo si dělá z cesty kratochvíli, kdo si chce osvojit některé schopnosti a pak je implantovat do svého života podle svého know how, ten těžce pohoří. V minulosti jsem tak zkoušel jednat a nešlo to, zažil jsem to od mnohých žáků, co chodili na školu a také se jim to nepovedlo...
Cesta zkrátka není o svévolnictví a nemůžeme si vybírat co berem a co chceme obejít. Díky disciplíně a cviku samozřejmě předcházíme mnohým situacím, které by byli jinak husté jak smole, ale zároveň se učíme přijímat i to výchovné, i ty výdechy i to stinné, Horko těžko něco předěláme, odevzdáme, oprostíme se od toho, pokud to předtím upřímně nepřijmeme. Jak jdeme dál, některá období jsou drsnější, ale chce se po nás vydržet. Můžeme to na takovém bodě celé zahodit a zkusit jinou cestu, ale ta nás časem zavede do podobné situace, neb jí zkrátka potřebujeme projít. Vesmír jště nikdo nikdy neočůral, ale každý mnohdy očůral sám sebe. Co dalšího můžeme nosit v srdci ?
Haló kotě, jsi ve Hmotě, pamatuj na to
Tohle je princip, který každému zavaří. Chcete pravdu ? Zavaříme se my sami a můžeme si za to jen my.Velmi často v sobě probouzíme nutkání odsud zdrhnout. Nelíbí se nám ta iluze a bereme roha. Jenže si tím akorát zašmodrcháme finanční toky, partnerské roviny, zdraví, zkrátka vše, co souvisí s životem na této modré planetě. Není kam utíkat, stále jsme doma. Hmota je Mája, iluze, klam a my se učíme jí přijímat s veškerou úctou. Cožpak my sami někoho neklamem a nemámíme, když jsme zamilovaní ?
Pokud chceme a hlavně potřebujeme být chopni po nějaký čas, vždy jiný, udržet v sobě určité vibrace, nechat se jimi prostoupit a nechat je skrz sebe působit na nás i na okolí, potřebuje být naše tělo v kondici a schopnosti takové energie udržet. Proto se učíme přijímat naše tělo, učit se od něj a od jeho vnitřních a vnějších pochodů. Nechce se po nás dokonalé zdraví. Někdo má například v životě tělo s nějakými disfunkcemi, každému občas přijde nějaká nemoc. Na naší cestě se učíme tohle přestat vnímat jako omezení a začínáme to vnímat a přijímat jako součást našeho poznání. Najednou poodhalujeme, co nás to doopravdy učí a mnohdy objevíme i další propůjčené schopnosti, která by, bez určitých deformací zkrátka nešli. Koneckonců, je to hmota a hmota poslouchá Řád.
Řemeslo má zlaté dno, praví stará moudrost. Nejde jen o fyzické bohatství, jde hlavně o hluboké poznání a schopnost práce s matérií. Nejde o to, abychom každý v nějakém řemesle vynikali, jde o to nebát si na to šáhnout. Sám rád zahradničím, chodím se přiučovat ke kamarádovi truhláři, kde i zedničíme a zkrátka tvoříme. Nijak nevynikám ve zručnosti, ale vím, že to na své cestě potřebuji k zakončení určitých cyklů, potřebuji to k roztočení dalších kol. Teprve fyzickou činností se mnohé energetické práce na sobě zkompletují, zafixují a roztočí další a další ozubená kola. Nemůžeme být všichni verbální manažeři, jak by si přál systém. Jasný, měl by pak hafo nepoužitelných lidí do Života, zato použitelných jako krmnou směs pro sebe.
Přestaňme si bát na hmotu šáhnout a hrát si s ní, otevírá nám to mnohé dveře a často ty, o kterých jsme v hloubi duše snili, jen jsme si k tomu vysnili i způsoby, kterými toho dosáhneme. To bylo samozřejmě disfunkční a my své sny vzdali, neuvědomujíc si, že jsme jen zvolili špatný způsob k realizaci – to často nechceme uznat …
Díky, Honza.