O SMRTI A TRANSFORMACI

16.11.2021

Pojďme se dnes podívat na princip a aspekty smrti a transformací, vůči kterým jsme si vytvořili strachy a obavy a tím v podstatě začali touto nedílnou součástí života pohrdat, což v důsledku, kromě jiného, přináší život polovičatý, neužitý, plytký. Zkrátka spousta z nás si vytvořila model, ve kterém přežívá do smrti a nežije.

Přitom smrt je jen výdech před nadechnutím. Zaniká se vždy pro vznik. V mnoha kulturách v naší minulosti, se smrt přijímala s úctou a pokorou. Šťastný ten, jenž hodinu své smrti zná, praví staré moudro. Nejde o to, že by si mohl život lépe rozvrhnout, to je jen způsob úvahy hlavy, které chce mít vše pod kontrolou, neb se bojí, nevěří.

Okamžik smrti je okamžik přechodu do další kapitoly naší cesty. Dotyčný, jež zná svůj okamžik přechodu, se na ní může připravit, utišit se, usmířit se. V momentě smrti můžeme dosáhnout mystických transformací, na kterých jsme pracovali celý život. Na prahu smrti můžeme dojít k uvědomění, kterým vyvoláme takové změny v sobě....

Zde apeluji na jedno z nejzákladnějších nepsaných pravidel. Buďme k umírajícím vlídní, tišší, dopřejme jim klid a prostor. Nepotřebují, aby jim u postelí někdo naříkal a dělal scény, taková energie jim pouze ubližuje a strhává je na jejich cestě tunelem světla a věřte, je to velmi bolestivé se přes tohle prodrat. Prosím tedy, přestaňme se chovat jako majetnické svině, které chtěli druhé jen vlastnit a využívat a z jejich odchodu mají staženou pr..., neb jim dochází, že teď za ně odpovědnost nikdo přebírat nebude ...

Je přirozené plakat pro zesnulé, je přirozené pro ně truchlit. Je také přirozené nechat je jít, to dokážeme, pouze pokud jsme je upřímně milovali. Rozloučit se a zapálit svíčku. Obyčejné, prosté, nejsilnější. Zapálit svíčku můžeme i pro ty, kteří jsou ve stavu na pokraji smrti. Energie této svíčky jim dá sílu rozhodnout se, zda zůstanou, či odejdou, ale pouze v případě, že tu svíčku pro ně zapálíme a jsme tišší. Žádná přání, žádné podmínky...

Je to velmi nebezpečné, stahovat někoho násilím dolů z vlastní sobeckosti, a to hned ze dvou důvodů : Hurá, babička se nám vrátila !!! V případě lepším pro zesnulého se onen dotyčný přesunul, kam měl a do tělesné schránky si vlezla nějaká živlová entita z astrální roviny. Ta si z genetické paměti kostí a podvědomí načte veškeré informace a vypadá to, že babička je opravdu babička, všechny zná, pamatuje si věci z minulosti, až na to, že to babička dávno není a dole dělá neplechu a postih za to nese ten, kdo jí držel zuby nehty dole. V tom horším případě se dotyčný do těla vrátí, pár měsíců či let tu ještě je, i se na začátku jeho zdravotní stav prudce zlepšil, nicméně pak odchází v ještě horších zdravotních stavech a s více nemocemi, než v předchozí situaci. A ten, kdo opět zuby nehty někoho držel dole, za to vyfasuje nemoc taky, a to se nebavíme o chřipce... Jupí, zachránil jsem babičku, vrátila se, pak tu ještě dva roky trpěla v bolestech a u mě se za pár let projevila rakovina ( rakovina je vždy výsledkem neúcty k životu ), to jsem ale statečný, že jsem to takhle udělal, pak to taky vytrpěl a navíc způsobil utrpení ještě někomu dalšímu .... Je to blbost, že ?

Smrt dítěte je podobná, mnohdy jde i o případy, kdy dotyčný v předchozím životě použil spoustu energie pro ostatní, ale pozapomněl na sebe. Tudíž mu k ucelení určitých mystických stavů chyběli vitály, jenže ty patří do roviny hmoty. Tak holt šel na chvíli dolů tohle si ucelit. A ještě než mu naskočila karma ( ta se nám spouští ve třech letech života ), šup zpátky nahoru, aby se nezamotal do něčeho, co už žít nemusí. Popřípadě dosáhl předčasným odchodem určitého omilostnění, což ale nikdy nejde udělat úmyslně, či cíleně. Sebevražda je ten nejhorší hřích ze všech, o té však později.

Pokud jste rodiče, kteří si prošli smrtí dítěte, soucítím s vámi. Zkuste si uvědomit, že jste dotyčnému umožnili dojít na jeho cestě do míst, ke kterým kráčel již dlouho a mnoho životů. I v tom je síla bezpodmínečné lásky.

Vraťme se teď k našim životům a schopnosti přijímat život a smrt jako celek, jako jedno a totéž. Ve chvíli, ve které si začneme neustále uvědomovat zároveň věčnost našeho vědomí ( dar Otce ) a smrtelnost těla, propůjčeného Matkou Hmotou, se začíná posilovat pouto, které snoubí život a smrt jako celek, my začínáme žít naplno, do našeho života vstupují možnosti, o kterých se nám předtím ani nesnilo. Jsme vitální, zdravější, máme chuť se o tělo více starat a veškerou nemoc přijímáme s úctou a uvědoměním, že nás něco učí. O to lépe se učíme, o to lépe nám docházejí věci v našem vědomí, tudíž se některé nemoci ve hmotě ani neprojeví, neb jsme si uvědomili principy, které jsme měli a není již nutné, aby se nějaký výchovný aspekt musel materializovat ve hmotě v našem životě. Tento přístup je součástí moudra : Cti Otce svého a Matku svou ( opravdu se nejedná o biologické rodiče ... ). 4as, který nám byl vyměřen ve hmotě, si také určujeme my, když jsme ještě nahoře, před seskokem do hmoty. Neurčujeme si to ale na roky, ale na údery srdce. A podle toho, jak následně ve hmotě žijeme a jak přistupujeme k sobě, se náš život snoubí, nebo krátí. Proto je sebevražda hříchem nejhorším. V podstatě tímto aktem dotyčný pohrdá celým snoubením a evolucí daného věku, neví jak dál, vyskočí tedy z celé té harmonie a souhry. Tím pádem se vyčlení od celého věku, jako celku a tím pádem do konce toho věku nemůže dolů do hmoty, neb na to nemá kompatibilní frekvence, kterými by ve hmotě mohl na něco navazovat. A tak čeká a čeká na příchod nového věku, s novými možnostmi. A většinou čeká v tom stavu vědomí, ve kterém byl v okamžiku smrti, neb evolučně se můžeme změnit pouze ve hmotě, skrz kráčení ruku v ruce s věkem, který vládne. A věk má přes pět tisíc let...

Ten, kdo prošel klinickou smrtí, jednou, či vícekrát, si mohl leccos uvědomit a leccos se mu otevřelo. Opět to nejde plánovat a dělat cíleně. Avšak kdo cvičí a má disciplínu , ten již podobnými stavy párkrát prošel a ví, že patří k životu a kráčí s úctou dál. Smrt je odevzdání starých věcí, starých zkušeností, ze kterých jsme se poučili, starých know how systémů. Umíráme pokaždé, když usínáme, stejně jako končí den, stejně jako končí roční období, stejně jako končí věk.

Něco končí a život jde dál, umění poděkovat za ukončení přináší smír v srdci. Opuštění vlastnických rovin přináší rozkvět bezpodmínečné lásky : Poklonit se smrti znamená klanět se životu. Morana s Vesnou se snoubí a my s úctou přijímáme jejich cykly v těle propůjčeném, tančíc s nimi, uvědomujíc si zároveň iluzi věcí pomíjivých a skutečnost vědomí věčného.

To život jest

Mějte krásnou každou setinu vteřiny času, jež vám byl dán