Ahoj vesmíre, aneb pár slov úvodem

31.08.2021

Každý z nás si v životě začne pokládat otázky, kdo vlastně je. Niterně toužíme zjistit, kdo doopravdy jsme, jaká je naše životní cesta, co vlastně máme dělat. A otázky se množí. Toužíme zjistit kdo jsme a kde jsme, proč to vlastně celé funguje, co je to svět a co leží za ním. Jak mohlo tohle všechno vzniknout a z čeho ? Co bylo předtím, než bylo tohle?

Zkrátka ať už žijeme jakýkoliv život, holka či kluk, prodavač či právnička, každý jednou dojde na své cestě do místa, kde ho začnou tyto otázky zajímat. Provázejí nás už od dětství a mnohdy je v sobě dočasně pohřbíme pod představami důležitosti dospělosti, kariéry, rodiny, atd. 

Ale hrob a záhon jedno jsou a semínko již bylo zaseto. Pro inspiraci si ukážeme jednu z variant, která nás vede k probuzení. Otázku: " Kdo jsem?" nahradíme otázkou : "Kdo jsem, že si uvědomuji, že si mohu uvědomovat?". A radostně pozorujeme v tichosti sebe, své nitro. 

Na začátku i v průběhu se vše bouří, ale každodenní prací na sobě se vše začíná utišovat a rozbouřené moře plné vln, bahna a řas začíná více a více připomínat řeku s křišťálově čistou vodou, která si volně plyne v koloběhu světa. Dochází nám, že nic nevzniklo a nevzniká náhodou a začneme si rozvzpomínat na neustálou přítomnost něčeho nadčasového, tvarem, formou, či jménem neomezeného. 

Začínáme znovu vnímat neustálou přítomnost nestvořeného ve stvořeném a vnímáme neustálé snoubení obou těchto stavů bytí. Proto si každý z nás časem znovu rozvzpomíná na svůj vztah k Jsoucnu, Prabytí, Bohu, Vesmíru, Univerzálnímu vědomí a opět se s ním začíná vědoměji a vědoměji snoubit. Každý má svoji představu a víru. Bez nich to zkrátka nejde. Toto snoubení nás učí důvěře a my se pozvolna probouzíme zpátky do důvěry, ze které se opět stáváme vírou. Nevlastníme jí, nepřesvědčujeme o ní dogmaticky ostatní, zkrátka jsme jejím projevem.

Je zde překlenutí do nového věku a je na každém z nás si znovu vytvořit své vědomé spojení s Vesmírem, ať už si ho každý představuje a pojmenovává jakkoliv. Je na nás ho každé ráno zdravit a každý den s ním tiše promlouvat a každý den mu tiše děkovat. Touto cestou, bez vyžadování důkazů, roste naše důvěra v sebe a Jsoucno a Vesmír se nám začíná pozvolna opět otevírat, učíc nás své věčné moudrosti. Na životní cestě je každý z nás, ať chce, či nechce. Kdo chce, může cestou začít kráčet vědomě. Stejně to jednou každý udělá, tak proč ne teď ? A od teď navždy.

Honza R